InformacieSKA.sk

Architektura a práva autora

Jan Sapák15.04.2015TémaPridať komentár
Architektura a práva autora

Architektura je autorským dílem, to je mimo diskusi. Abych věc trochu přiblížil, musím dodat, že jím není každý projev, který se týká navrhování staveb. Stejně tak je potřeba připojit, že ani některé projevy (díla) urbanistické. Podstatné je, že dílo musí být výsledkem tvůrčího procesu.

Co to ale znamená v konkrétní věcné praxi? Znamená to, že na počátku, když se blíží případný spor ohledně autorských práv, je potřeba vyjasnit, zda je před námi autorské dílo, či nikoliv. Jen pouhé zdání nestačí (tedy zda jde o návrhový projev, který má jinak obvyklé rysy návrhu stavby – ortogonální nebo 3D zobrazení). Autorské dílo je jen nepochybným výsledkem tvůrčího procesu, nemůže být jednoduchým rutinním dílem, byť jeho výrazové (zobrazovací) rysy mohou být podobné.

Aby bylo možno vnímat dílo jako tvůrčí, musí být přítomny určité znaky, stopy. Musí být patrné znaky postupu, ve kterém autor promítal, vedle objektivních daností, též své přístupy. Není tedy požadavkem, aby dílo bylo zvlášť vynikající, nesmí ovšem být ploché, bezduché, ale ani chaotické, nemohoucí.

Abychom situaci více přiblížili, je vhodné ji zjednodušit a upozornit na to, že opakem tvůrčího díla je elaborát veskrze rutinní. Rutina je protikladem tvorby. Ale pozor, ani u tvorby se nelze bez rutiny zcela obejít. Existují dva druhy rutiny. Ta obecná, co nejvíce objektivní a jednoduchá, bez možností rozvoje a reakce na specifické okolnosti. Tu, kterou se učíme v dětství od rodičů a později ve škole. Ilustrativně řečeno je rutinou to, co se například většinou vyučuje v prvních dvou ročnících střední stavební školy. Pak je ale rutina, kterou si více nebo méně vytváří každý autor v průběhu svého tvůrčího zrání a která odráží jeho osobitost. Bez ní by se sotva dostal dál a jeho snaha by byla krajně neproduktivní. Mezi těmito druhy rutiny nutno rozlišovat, přičemž je jasné, že hranice nemusí být ostrá.

Aby to bylo ještě složitější (protože spletitá je sama skutečnost), existují jistě i výtvory, na kterých je sice znát, že se při jejich vzniku odehrál nějaký bouřlivý proces, možná i zápas, ale jejich nositel v tomto zápase prohrál. Jsou to díla, která se sice odchylují od rutinní šablonovitosti, ale jejich výsledek není pozoruhodný, nýbrž zmatený a roztříštěný. Zdá se mi, že právě těchto děl bylo v minulosti méně, ale přibývá jich. V minulosti byla jasněji rozprostřena polarita mezi naučenou rutinou a tvůrčím dílem. Ještě jeden případ by neměl ujít pozornosti, a sice díla do krajnosti eklektická. Tam může být také krajní nouze stop po tvůrčím procesu, i když jinak může jít o výtvory úhledné a zdařilé. Rovněž těchto je stále více.

Příklad jednoduché stavby

Pokud jde o druh stavby (pro přehlednost setrvám jen u staveb pozemních), je málo pravděpodobné, že tvůrčím autorským dílem budou stavby zcela jednoduché a prosté. Jako příklad bych uvedl jednomístnou přízemní garáž. Ne­musí to být ve sto procentech případů, ale pravděpodobnost, že není autorským dílem, pramení již ze samé povahy věci. Ovšem ne každý takto drobný stavební předmět musí být prost tvůrčího zápasu. Víme, že dějiny architektury znají hned několik takových případů (malý vyhlídkový můstek, zahradní altán, nová terasa nebo originální balkon, oltář či kazatelna). U většího domu, zvláště toho, který má více poschodí, musí být zvažována vzájemná pozice schodišť, vstupů, toalet apod., těleso musí být formováno zvenčí a fasádu je třeba artikulovat, se otevírá prostor pro tvůrčí uchopení. Ale ani v případě velkých staveb nemusí jít v každém jednotlivém případě o tvůrčí dílo. Typickým případem, kdy tomu tak není, je dílo zmatené, nemohoucí, nesourodé. Příklady ze současné praxe známe.

Příkladem zcela jednoduché stavby, která s jistotou nebyla tvůrčím dílem, byl případ malé zahradní chatky na nářadí. Toto téma samo o sobě nevylučuje tvůrčí přístup. I zde jde o proporce, strategii užití, ergonomii a detaily stejně jako o zpracování materiálu. Případ, který byl posuzován v trestním řízení, byl ale zcela tuctový, bez sebemenšího nápadu, a nadto se po uzavření věci ukázalo, že jde o stoprocentní kompilát. S tím však souvisí jedno upozornění: i v případě díla-plagiátu, kdy jedna osoba odcizila již rozpracované, ale i hotové dílo a dále na něm pracovala, pak tento děj nemusí (byť jde o deliktní jednání) vylučovat další autorský přínos. To, že vznikl na základě deliktního, nebo i nezákonného děje, nevylučuje fakticitu samotnou. To však již je otázka především právní.

Aby vše bylo ještě složitější, je zapotřebí připomenout, že autorské právo (zákonná úprava) na dílo pohlíží jako na zachycení vlastního projevu a rozeznává kopie (rozmnoženiny), což je v případě architektury realizovaná stavba. To se ovšem tak trochu vzpírá povaze věci, protože je jasné, že kopie u jiných druhů tvůrčí činnosti – např. literatury (kniha či výtisk časopisu) nebo CD jsou něčím jiným než materiální podoba díla v případě architektury, ale i jiných oborů výtvarného umění. Je třeba dodat, že celá zákonná úprava autorského práva je umělým výtvorem, starým méně než 250 let, a na rozdíl od jiných oborů práva nemá přirozenoprávní základ. Právě tato rozdílnost byla příčinou, proč nebyla architektura dlouho pojímána a chráněna jako autorské dílo. Také je třeba mít na paměti, že v úplném počátku existovalo právo nakladatelů, které bylo následně vyváženo právem autorů. Uvedená problematika má své právní i věcné (skutkové) aspekty. Tyto dvě složky zde od sebe nejsou odděleny, ale stýkají se a možná se i prostupují.

Jak to vypadá v praxi?

Většina situací je naštěstí bezkonfliktních, protože panuje přirozená soudnost a patrně i zdrženlivost obou stran. Bezkonfliktní jsou možná někdy i přesto, že k vychýlení od přiměřeného stavu dochází, a to většinou na úkor autora. Pojďme se nyní podívat, jaké situace mohou nejčastěji nastat:

  1. zadávání jednotlivých fází projektové dokumentace po částech,
  2. spolupráce více autorů s předem nevyjasněným autorským podílem,
  3. prostá krádež autorského díla jakoukoliv cestou a parazitování na něm,
  4. zásahy do hotové stavby, poté co byla dokončena,
  5. škála dalších variant – mimo jiné nejčastěji opomenuté uvedení jména autora.

Z praktických důvodů jsem protentokrát vybral především otázky spojené s bodem 1.

K tomu jen stručnou poznámku: k poslednímu bodu dochází notoricky a často, v podstatě každý den, při referátech o aktuálních stavbách v médiích, kdy jen zcela výjimečně bývá uveden autor. Pochopitelně je nutné posoudit reálnou možnost jméno autora poznat; původci zpráv většinou nevyvinou ani nejmenší úsilí, aby jméno autora zjistili, protože si ani neuvědomují, že by tak měli učinit. Že jde o delikt, je v mnoha případech velmi pravděpodobné.

Pro obě nebo všechny strany, které by se mohly při vzniku architektonických děl dostat do střetu, má velký význam prevence. Jenže to je právě kámen úrazu. Prevence je nejvíce zanedbávána, a to z pochopitelných důvodů. Vznik návrhového a poté projekčního úkolu má mnoho důležitějších aspektů a pro architekta je velmi obtížné ho získat. Práva autora jsou obvykle tím posledním, čím by chtěl klienta, který má velkou možnost výběru, odradit. Častá je naopak opačná strategie: zejména velcí a silní stavebníci chtějí mnohdy na radu právníků oprávnění autora k jeho dílu eliminovat.

V tomto ohledu je nejdůležitější otázka návaznosti jednotlivých fází projektu, tedy dílů určitého celku. Podle dosud českými soudy přijímané věcné a skutkové doktríny je projekt jako celek jedním autorským dílem. Počátkem je studie (návrh), kde se koncentruje nejvíce autorského vkladu, nikoli však všechen. Právě tato fáze je ovšem nejvíce náchylná k rozdílným přístupům, a tedy i k možným střetům. Architektonický návrh, a tím i projekt ani zdaleka není výhradně věcí autorské povahy. Má rovněž jiné vlastnosti a jeho kvalitativní aspekty nepokrývá pouze kvalita, která by byla plně ztotožnitelná s autorskou hodnotou. Objednatel potřebuje též plnění dalších kritérií, jako jsou včasnost nebo náklady, jež se nemusí krýt se strategií, kterou sleduje autorský pohled.

Komplexní parametry smluvních vztahů přinášejí do procesu vzniku návrhového díla i řadu jiných aspektů než jen těch, které sleduje autorská strategie. Měly by a musí být v přirozené rovnováze. Pokud jsem se ale zmínil, že projekt jako celek je jedním autorským dílem, neznamená to, že za všech okolností musí být jeho vykonavatelem jen jedna osoba, která je výchozím autorem. Je nabíledni, že ke zdárnému dokončení projekčního díla jsou potřebné komplexní kompetence, spolehlivost a kondice, která nemusí být vždy totožná se schopnostmi autorskými. Znamená to, že by se objednatel návrhového (případně projekčního) díla neměl dostat do pasti jenom proto, že je zde přítomna ochrana práv autora. Pokud je v nějakém ději přítomen nesoulad mezi schopnostmi výchozího autora a jeho další kompetencí dílo po všech stránkách dokončit, měl by mít jeho objednatel dostupnou možnost přibrat další osoby. V ideálním případě by se to mělo stát na základě rozumného jednání.

Pokud nenastane takový přirozený postup, může se rozvinout spor, který v nejhorším případě může skončit až soudním projednáním. V této souvislosti je příhodná poznámka, že se v posledních letech nashromáždila již řada soudních rozhodnutí, která poskytují judikatorní základ pro další přesnější (a předvídatelné) rozhodování i pro preventivní postup smluvních stran, aby konfliktům předcházely.

Přestože je projekční činnost složitá a zahrnuje řadu aspektů, autorská složka v ní neleží na periferii. Je potřeba brát ji přiměřeně a harmonicky vůči ostatním aspektům.

Je vhodné připomenout, že jednotlivé vývojové (výkonové) fáze projektu nejsou vůči sobě v postavení autorského díla a jeho rozmnoženiny (to by odporovalo skutkové povaze děje), ale v postavení další rozpracující a dokončující fáze téhož. Dělení na jednotlivé fáze bylo vynuceno jinými příčinami než těmi, které souvisejí s autorstvím samotným. Jsou to pře­devším příčiny veřejnoprávní, tedy dělení na základě potřeby projednání před úřady. V dřívějších obdobích nebyl návrh (projekt) stavby dělen na jednotlivé fáze.

Problematika autorství a jeho ochrany je značně složitá, a aby byla alespoň trochu uchopitelná, byl z celé škály možných případů jako ilustrace vybrán tento jediný, ovšem nejfrekventovanější a také nejzávažnější.

 

Akad. arch. Jan Sapák je členom predstavenstva ČKA. Publikované s láskavým súhlasom Českej komory architektov a autora. Ilustračné foto: Pascal Lefevre

Diskusia pre prihlásenýchPočet príspevkov: 0 - Buďte prvý! )

* Pre pridávanie a zobrazenie diskusie musíte byť prihlásený


Zabudli ste heslo?

Heslo Vám bude zaslané na emailovú adresu